Essej- negativ

Na návštěvě u Babcakové

Už dobou už jsem se chtěla procházet v zahradě u Babcakové, jenže… už půl hodiny čekám v dešti za kamiónem až se rozjede. Troubím, hulakam nic nepomáhá, konečně se hnul trouba. Prijizdim k jejímu domu. Zaparkuji na prijezdove cestě, vypnu motor a s úlevou vystoupim z auta. Jako by už toho nebylo dost, šlápnu přímo do louže. Simona se mi už směje ve dveřích, vítá mě s úsměvem. Když vejdu první mě trefí do očí cosi rozmazané po stěně připomínající lecos ve tvaru dětských rukou. Nechám to být a jdeme dál do koupelny a tělocvičny. Jak jen jsem byla ráda, že už jsme v ložnici, ty spocené ručníky jsem nemohla rozdychat. Po mlynarskych schodech pokračujeme nahoru do nádherné meditacní místnosti, padl na mě příjemný pocit klidu oproti předešlému chaosu. Nikam dal už bych nechodila. Avšak Simona je jiného názoru. Přes koupelnu jsem tentokrát jen rychle proběhla a už se nacházím zpátky ve společenské místnosti a míříme nahoru po schodech. Schody jsou nádherné, ale každý z nich vrže hůř než ten před ním. Když jsme se prokvíkali nahoru stojime před čtyřmi dveřmi. Nahlednu do prvního. ,,Kde máte žárovky?“ ,,Děti se mi pořád učí a klasy které přečuhují se sekaji jako první.“